BESKYDY2017

Letní stanovačku jsme si v létě 2017 chtěli trošku zpestřit, a tak jsme se rozhodli vydat se se stanem skrze pohoří Beskydy. V průběhu výpravy na nás čekalo nejedno velké dobrodružství a tuto cestu si s Ondrou často připomínáme dodnes. Naši expedici plnou omylů a zmaru jsem krátce po jejím úspěšném dokončení chronologicky popsal do následujícího článku.

ZÚČASTNĚNÍ

Tomáš
Ondra
Pavlis

OBSAH ČLÁNKU

1. Úvod
2. Den první
3. Den druhý
4. Den třetí
5. Den čtvrtý

BORCI NAPŘÍČ BESKYDAMI

Už příliš dlouho jsme své přátele a blízké zahlcovali těmi stejnými historkami z EFL (školní florbalová liga) a chtělo to něco nového, něco o čem budou ostatní se spadlou čelistí poslouchat dlouhé měsíce. A pak se nám vnukla myšlenka. Plán byl následující – během čtyř až pěti dnů projít Beskydy a dojít do Frenštátu. Přechod nám měl vznést naše ega až na oběžnou dráhu, Frenštát pod Radhoštěm nám měl zase poskytnout místo pro zasloužený relax a bujaré oslavy úspěšné výpravy. Já s Ondrou jsme dobrovolně naplánovali trasu, Pavlis zase nedobrovolně vyčistil stan. Zkrátka se nám rýsoval zážitek na celý život.
Jednomu z nás ovšem (Pavlisovi - poznámka redakce) začalo docházet, že jeho ego je už dost vysoké na to, aby se zbytečně zničil v divočině. Ve svých plánech mu figurovalo zejména tropické počasí a pravidelný výčep každých sto metrů, což mu však pohoří splnit nemohlo. Jakmile se v předpovědi počasí objevil mráček, rozhodnul se. V takovém počasí přece rozhodně nikam nepojede. Ještě by začalo pršet, a jak by dotyčný podotkl – byli bychom v džiti. Navíc bujaré oslavy si ve Frýdlantu může zařídit i bez šplhání na Kilimandžáro. Své obavy nám tedy sdělil a moc rád bych řekl, že jsme to s Ondrou vzali s naprostým klidem.
Zbyli jsme tedy pouze dva a oba jsme se ujistili, že se, až na počet účastníků, nic nemění. Vyřešili jsme společně otázku potravy, spánku a ostatních záležitostí. Hlavní složkou stravy se tedy staly přesnídávky v kapsičkách a jako místo pro noční odpočinek nám měl posloužit stan americké armády, který nám ochotně vypůjčil Pavlis, kterému obytný skvost vracíme po částech dodnes. Sbalili jsme si naše monstrózní krosny, oba prošli značnou vizuální proměnou, koupili talismany na cestu (čepice s kšiltem) a mohli jsme vyrazit.

DEN PRVNÍ

Jak napovídala naše soukromá Facebooková událost, sraz jsme stanovili na 10:00 na svinovském nádraží a oba jsme také včas dorazili. I přesto, že byl Ondra na nádraží možná poprvé, chtěl se ochotně zmocnit role kupce lístků na vlak, a tak když jsem se ho zeptal, zda ví, kam má jít pro lístky tak na otázku „A víš kam?“ odpověděl hrdě „Mosty u Jablunkova, ne?“.
První pochybnosti o naší výpravě jsme dostali při nasednutí do vlaku. Jelikož naše orientační smysly jsou na poměrně nízké úrovni a ve frontě na rozum jsme stáli mezi posledními, tak jsme se ocitli v soupravě, ve které bylo napsáno "TŘINEC". Oba jsme však neměli síly na to, abychom tak brzo řešili nějaké problémy, tak jsme ve vlaku zůstali sedět, což se později naštěstí ukázalo jako správné rozhodnutí. Po cestě několikrát padlo téma medvědi v Beskydech a proto na nás působilo více než komicky, když jsme vystoupili v cílové stanici a první, co jsme zahlédli, byl medvěd. Oba jsme se tedy s medvědem vyfotili, jednomu z nás tento počin zajistil fešnou profilovou fotku na Facebooku, tomu druhému fotku trotla s igelitkou Kaufland plnou dětských přesnídávek.
Jelikož nám po cestě vyhládlo, první, co nás v Mostech u Jablunkova zajímalo, byla restaurace. Jak jsme se brzy dozvěděli, v této oblasti je gastronomie na značmě vysoké úrovni, a tak jsme si mohli vybrat rovnou z pěti jídel. Ohnivé maso s rýží na seznamu vypadalo jako nejmenší zlo, a tak jsme tedy zvolili cestu naší školní jídelny. Odměnou za toto utrpení nám bylo to, že číšník nezvládl kombinovanou operaci násobení a sčítání, přesněji dvě kofoly a dvě ohnivé masa s rýží, a tak jsme za jídlo oba zaplatili místo 145 Kč přesně stovku. V nouzových chvílích není místo pro zdvořilost, a tak jsme se rychle vypařili.
První den nás čekala trasa po červené stezce po hranicích se Slovenskem, přes Velký Polom, Muřinkový vrch, Čuboňov a Pod Malým Polomem jsme měli v plánu postavit stan. Po cestě na Muřinkový vrch se řeč opět ubírala směrem smrti z různých příčin, od útoku medvěda, přes zásah bleskem, až po fyzické i psychické vyčerpání. Během této diskuze Ondra několikrát hrdě pronesl několik siláckých řečí o tom, jak by s rysem a ostatní havětí s elegancí zatočil. Avšak, když se na nás na vrcholku u kapličky začala sápat nemocná a agresivní kočka, už se tak nebojácně netvářil. Oba jsme byli nuceni vyskočit na lavičky, kde na nás kočka nemohla, avšak na nás stále zírala a snažila se k nám dostat. Ondra se tedy rozhodl, že se pokusí přejít z obrany do útoku a tasil repelent. Namířil jej proti obličeji zvířete, avšak místo nebezpečného a dalekého výstřiku, který jsme očekávali, se obsah spreje rozprášil dřív, než se ke kočce vůbec mohl dostat. Jen jsme se na sebe oba zoufale podívali a když kočku nezahnaly ani vyhrožující výkřiky dvou výletníků, přišel čas na plán B. Zjistili jsme, že na ni zabírá zastrašování karimatkou. Ondra tedy vytáhl karimatku a začal s ní bouchat do země kolem kočky, přičemž toto úspěšné počínání doprovázely jeho vítězné a opět silácké výkřiky. Nebezpečí bylo zažehnáno.
Za celý den jsme potkali opravdu hrstku lidí a čím víc jsme se blížili k cíli, tím víc se stával terén méně a méně vhodným pro stavbu stanu. Naštěstí jsme v cíli narazili na poměrně pěkné místo na spaní, kde bylo dokonce vybudované ohniště. Spojili jsme hlavy dohromady a společně bez větších problémů postavili stan. Mission completed, cíl prvního dne splněn. Začalo se stmívat, otravovali nás komáři a my jsme se převlékli do horského pyžama, otevřeli přesnídávky a uvelebili se u ohniště. Večer jsme se stihli ohlásit u rodičů, zahrát si karty a po krátké diskuzi otočit spacáky ve stanu tak, abychom měli hlavy na co nejbezpečnějším místě v případě nočního útoku medvěda. Bohužel, nejbezpečnější místo bylo podle Ondry takové, že jsme byli nuceni ležet hlavami dolů, z čehož se nám lehce zvedaly žaludky. Ulehli jsme tedy v tisíci metrech nad mořem a oba jsme poměrně poklidně usnuli.
Zničehonic mě asi ve 22:00 vzbudil opravdu hlasitý a strašidelný zvířecí řev a šustění trávy zpoza stanu a zároveň Ondrovo „Martiník vstávej!“. Pod vlivem naprostého zmatení jsem měl jasno. Naše obavy se naplnily. „Do hajzlu, Medvěd!“ promluvil jsem. Ondra na to pohotově odpověděl „Ne, vlci tyvole!“. Oběma nám bušily srdce jako o závod a my poslouchali děsivé zvuky z lesa. Párkrát jsme zakleli a poté jsme museli vyřešit, co bude dál. O vlcích jsme toho mnoho nevěděli, pouze to, že to jsou šelmy, což nás moc neuklidňovalo. Vzápětí jsme si vzpomněli, že máme stále v krosně nedojezené řízky a tak jsme dospěli k závěru, že nejlepší bude je vyhodit ze stanu. Ondra, v tu chvíli ten statečnější z nás, vstal, uchopil řízky, vyklonil se ze stanu a hodil je pryč do lesa. Když jsem se ujišťoval, zda je hodil bezpečně daleko, odpověděl, že ano. Následně jsme ještě vysprejovali stan deodorantem, aby nebyla nejmenší šance, že vlci řízky v našem stanu ucítí. Řešili jsme jaké budou naše další kroky, ale já jsem měl jasno. „Já vím že tu ještě přijdou a nechci u toho být vzhůru, takže jdu spát,“ pronesl jsem ostře. Rozhodli jsme se tedy, že se pokusíme usnout. Pro jistotu jsme oba usínali s nožem v ruce a modlili se, abychom se probudili ráno, živí a zdraví.
Ovšem vlci měli jiné plány. Než jsme vůbec stihli usnout, opět jsme uslyšeli smečku řvát a to už jsme museli jednat. První nápad byl založit oheň. Komunikace však probíhala následovně:
Ondra: Nezkusíme zapálit oheň?
Já: NE!
Ondra: Proč ne?
Já: Zapálíme les tyvole.
Ondra: Ale oheň by ty vlky zastrašil a nepřišli by..
Já: Tak jo. Běž ho zapálit.
Ondra: Ale já se bojím.
Já: Já taky.
Ondra: Tak to jsme v prdeli.

"Viděli jsme, no asi neviděli, ale vlky tyvole!"

Ondřej Gocman, při pokusu o použití GoPro kamery jako černé skříňky

Vzal jsem tedy mobil a vyťukal do Googlu 'co dělat při setkání s vlkem' a Ondra mezitím kontaktoval svoji sestřenici, která má s pobytem v horách zkušenosti. Na internetu jsme se dozvěděli, že by vlci nemuseli být zas tak velká hrozba, jsou prý poměrně plaší. Tento fakt nás, tedy alespoň mě, trochu uklidnil, ale Ondrova sestřenice zas tak klidná nebyla. Oznámila nám, abychom zavolali na číslo horské služby. Já jsem si jej, přesně pro tyto nouzové situace, naučil doma nazpaměť, takže jsme službu rychle vytočili. Telefon nám zvedl pán, který nás neuklidnil tak, jak bychom čekali. Z hovoru jsme se akorát dozvěděli, že vlci jsou šelmy, situace není vůbec dobrá a že vzdálenost 10 až 15 metrů, která nás dělila od vyhozených řízků, je prostě málo. Tak nás pán přepojil na svého kolegu, který nás měl úplně, lidově řečeno, na párku a docela ho náš dotaz, co máme dělat, rozčílil. Když se však dozvěděl, že se po něm nechce, aby někam pro někoho jel, docela se uklidnil a sdělil nám, že kdyby byl na našem místě, tak by začal dělat co největší hluk, sbalil si věci a rychle odešel. Navedl nás na Chatu Slavíč, která měla být dle jeho slov asi půl hodiny chůze, což se nám vůbec nelíbilo, ale nic jiného nám nezbývalo, protože to byla nejbližší chata v širokém okolí. S pánem jsme se tedy rozloučili a kotel Baníku, koncert Horkýže Slíže a Linkin Park mohl mohl začít. Spustili jsme náš obrovský řev a písnička Silný Refrén, hymna ostravského klubu nebo Pavliskovo jméno se po lese rozlehlo hned několikrát. Za tmy jsme složitě sbalili stan, bohužel na skládání plachty stanu nebyl čas, takže jsem ji celou cestu tahal v rukou. Po cestě se nám stalo ještě pár nepříjemností, jako například zjištění, že trasa má pět a půl kilometru, takže ji půjdeme asi 2 hodiny (ne půl jak nám sliboval náš spasitel), dále se mi vyzula bota a já ponožkou šlápl do bahna až po kotník, zhasla mi čelovka a pak nás oba vyděsil odraz světla od papírového kapesníku na stezce. My jsme si totiž mysleli, že se světlo odráží od očí vlka, a tak jsme tam dobrých 10 minut stáli s nožema a pokřikovali.
Asi v 0:30 jsme dorazili ke Kolářově chatě na Slavíč, bohužel byla zavřená a z jednoho okna ven svítilo pouze hororové laboratorní světlo. Byli jsme natolik vystrašení, že jsme se rozhodli postavit stan na terase chaty. Vzali jsme tedy stoly a židle, dali je bokem a na dřevěné terase, na které se každé ráno snídá, jsme postavili stan. Své zážitky jsme ještě přes telefon sdělili Pavlisovi, který se nám z pohodlí své postele smál. Jak jsme zjistili, vybrali jsme docela nevhodný týden pro stanování. Byly totiž 3 stupně nad nulou. Měli jsme tedy na sobě zimní bundy, šátky kolem krku, rukavice, a protože nás cesta lesem opravdu zmohla, snědli jsme balík waflí, a šli jsme spát. Byly asi dvě hodiny ráno a budík jsme nastavili na 6:00, abychom stihli sklidit stan a terasu, než se vzbudí hosté chaty. Před spaním jsme si ještě pustili nahrávky z GoPro kamery, na kterou jsme nahrávali naše dobrodružství. Pomalu jsem usnul, ale probudil jsem se asi ve 4:00 a dál už jsem prostě spát nemohl. Navíc mě děsily neustálé zvuky z terasy, jako by někdo chodil kolem stanu a Ondra se mi zase přiznal, že počítal, zda zvuky, které zní, jako padající kapky z okapu, jsou pravidelné a nejsou tedy lidského nebo zvířecího původu.

DEN DRUHÝ

Druhý den ráno jsme vstali, pojedli a sklidili stan. V tu dobu nějaká paní v autě projela kolem chaty a musela se hodně divit, proč někdo postavil vojenský stan na terase turistické chaty. Ráno jsme byli překvapivě dobře vyspaní, i přesto, že jsme naspali něco málo přes 2 hodiny. Ondra však neměl úplně dobrou náladu a byl rozhodnutý, že se sebere a pojede domů. Naštěstí jsme byli v takové prdeli, že než by došel na vlak, byl by zase večer, a po cestě zjistil, že je prostě sranda. Oba jsme se shodli, že na nocování ve stanu nemáme náladu a raději si najdeme nějaké levné ubytování.
Ten den nás čekala navíc cesta dlouhá 5,5 km, abychom se vrátili na místo, ze kterého jsme v noci utekli. V průběhu cesty jsme nacházeli naše stopy v bahně z předešlé noci. Když jsme došli na místo činu, nalezli jsme podrápadnou igelitku s jídlem, vlci se tedy pro jídlo vrátili. Ondry se zmocnila sockoidní nálada a snažil se mě přesvědčit, abychom jídlo z tašky vzali s sebou a snědli, já však zavelel a tašku jsme vyhodili. Převlékli jsme se na lavičce a mohli jsme vyrazit. Čekal nás vrchol Moravskoslezských Beskyd – Lysá hora. Naše putování jsme měli v plánu zakončit v Ostravici, kde jsme si vyhlédli penzion s velice lukrativním názvem – Penzion Sauna.
Ušli jsme obrovský kus cesty a odpoledne jsme se vydali na Lysou. Cesta byla krásná, ale drsná. Při stoupání do výšky 1323 m nad mořem si Ondra zahrál na Ramba a chvíli mi nesl moji krosnu. Při tomto sebevědomém počinu si málem přivodil nejedno zranění. Když nás od vrcholku dělilo pár set metrů, měli jsme na výběr dvě trasy – jedna lehce delší, ale víceméně po rovince, v klidu bychom došli na vrcholek – a druhá po lyžařské sjezdovce, bez lidí, dosti strmý kopec. No a jelikož jsme docela idioti, vydali jsme se cestou smrti. Byla to velká chyba, protože přísahám, že mě u toho opravdu natahovalo na zvracení, navíc jsme ten den měli za sebou už 12 hodin chůze. Každopádně výzvu jsme zvládli a došli na vrcholek asi v 6 hodin odpoledne. Oba jsme se najedli a ozvali se domů.
Poté jsme vyrazili dolů směrem do Ostravice. Cesta byla nekonečná, strašně nás bolely šlapky a mě přepadly pro výletníka velice nebezpečné střevní potíže. Když jsme dorazili do cíle, vstoupili jsme do malebného penzionu celého ze dřeva a těšili jsme se, že se konečně umyjeme, najíme a vyspíme. Bohužel bychom to nebyli my, kdyby všechno proběhlo v pořádku. Když jsme se paní v penzionu zeptali zda se můžeme ubytovat ve dvoulůžkovém pokoji, pravila: „Jó, ovečky, my máme od března plno. Ale víte co, zkusím se zeptat. A odkud jste, z Ostravy? Hmm jestli chcete, za půl hodiny vám jede vlak domů..“ Cesta domů nepřipadala v úvahu, tak jsme netrpělivě vyčkávali.
Když se paní vrátila, měla pro nás jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Ta dobrá byla, že má pro nás volný pokoj, ta špatná, že se v pokoji dle jejích slov vyskytuje "čichový problém". Nevěděli jsme, co si pod tím máme představit, ale byli jsme natolik zoufalí, že jsme paní vylíčili, jak jsme dopadli minulou noc a ta pochopila že je pro nás každý pokoj naprostým pokladem. Bába, jak jsme jí mezi sebou s Ondoru říkali, nám asi chtěla udělat radost, ale moc se ji to nepovedlo. Pokoj totiž vystříkala sprejem s "vůní" citrusu a vyvětrala tak, že v pokoji byly opět asi 3 stupně nad nulou. První co jsem udělal bylo to, že jsem v té příšerné zimě pozdravil záchod, umyli jsme se a v té hrozné zimě a smradu jsme hned usnuli, jako zabití.

DEN TŘETÍ

Když jsme ráno vstali (ráno asi v 11), bába v penzionu nebyla, a tak jsme zase vyrazili. Tentokrát jsme si vyzkoušeli jaké je to být bezdomovcem a posnídali jsme na lavičce před Coopem, kde kolem nás chodila spousta lidí a všichni se na nás pohoršeně koukali. Tři obložené rohlíky s majonézou a vanilková coca-cola není na snídani úplně ideální kombinace, a tak se nám potom šlo docela těžce. Navíc jsme měli namířeno na Smrk, drsný vrcholek Beskyd. Byly asi dvě hodiny odpoledne a my se stále loudali někde pod vrcholkem Smrku. Spousta lidí na nás po cestě promluvila a otázka, zda budeme bivakovat, padla víckrát, než by bylo zdrávo, a tak jsme se začali stydět za to, kolik jsme toho ten den ušli. Vymysleli jsme tedy dokonalou lež, abychom se necítili tak trapně – kdykoliv kolem nás někdo procházel, jeden z nás zvolal „Hej na tom Zimném, to byla dneska ráno zima co?“ (Zimný je vrcholek pod Lysou horou, 17 km vzdálený od Smrku). Tento den jsme měli v plánu dojít až na Pustevny, kde jsme chtěli přespat v levné turistické chatě.
Po cestě na Smrk se odehrály různé kuriozity, viděli jsme přírodní úkaz připomínající hajlující gorilu, skupinka kluků, která nás v Ostravici předběhla, již šla z hory dolů, zatímco my jsme se stále táhli nahoru. Měli jsme radost z krásného počasí, a tak jsme se rozhodli poslat Pavlisovi fotku, na které jsme se chlubili vydařeným dnem. Nahoře jsme se najedli, ¨lehce odpočinuli a vyrazili dolů. Karma však zafungovala a na obloze se začaly stahovat mračna. Než jsme se nadáli, začalo hustě pršet. V tu chvíli si Ondra nesmyslně musel začít dávat na krosnu pláštěnku, která se mu v batohu však zasekla. Naštěstí si dokážeme poradit v každé situaci, a tak jsme použili – Pavlis, díky – plachtu od stanu. Ze zadu to byl opravdu děsivý pohled, přede mnou šla nestvůra s obrovským hrbem (krosna pod plachtou). Aby strachu nebylo málo, objevili jsme čerstvé medvědí stopy. Když jsme poté pár metrů od nás viděli mezi stromy čtyři hnědé nohy, krve by se v nás nedořezal. Naštěstí to byli pouze dva za sebou jdoucí turisté v hnědých kalhotech.
Když přestalo pršet, odpočinuli jsme si. Bohužel, vyrazili jsme příliš pozdě a Pustevny bychom už nestihli, a tak jsme museli přehodnotit trasu a začít řešit ubytování. První možnost se nám naskytla, když jsme objevili chatu Dukla. Když jsme však do chaty vstoupili, čekala nás tam pouze spousta lidí v obleku. Na chatě Dukla se odehrávala svatba. Výborné. Ondra poté zkusil ještě telefonicky zjistit dostupnost pokojů na chatě, avšak spletl si číslo a tak jsme obtěžovali nějakého cizího pána s dotazem, zda má volný dvoulůžkový pokoj. Nezbývalo nám nic jiného, než jít dál a hledat. Bohužel všechny ubytování v okruhu deseti kilometrů buď byly pro boháče nebo na recepci nebrali telefony. V jeden okamžik svitla nadějě, když Ondrovi v kapse zazvonil telefon. Ozvala se nám paní, která od nás měla zmeškaný hovor. Ondra ji s nadějí sdělil, že máme zájem o pokoj v jejich penzionu, avšak naši radost ihned pohřbila slovy "No, ten penzion už jsme prodali. A vlastně už neexistuje." Tak jsme pokračivali v cestě. Bylo asi 22:00 a vidiny na kvalitní spánek byly tu tam. Rozhodli jsme se tedy, že se alespoň dobře najíme. Po neúspěšných pokusech o stopování některého z aut, abychom se dostali do Čeladné, kde bysme se alespoň najedli, jsme se jen tak zoufale loudali a najednou jsme narazili na Hotel Zámeček.
Ten ovšem vypadal tak, že si jej v žádném případě nemůžeme dovolit, a tak jsme využili alespoň dřevěné chatrče vedle, kde nám naservírovali vepřové koleno a žebírka, takže jsme se oba výborně najedli. Majitel hospůdky nám sdělil, že pokud chceme, můžeme přespat v jeho parcele. Nabídku jsme zdvořile odmítli s frajerským výrazem ve tváři, že pomoc nepotřebujeme, avšak plány jsme měli jiné. Schovali jsme se za rohem a čekali, až majitel s ostatními odjedou, abychom se necítili jako bezdomovci. Jakmile zmizeli, vydali jsme se zpět k parcele. Venku se nám spát opravdu nechtělo, byla opět veliká zima a tak jsme zoufale zkusili vejít do Hotelu Zámeček s tím, že tam snad někdo bude a snad na pokoj budeme mít peníze. V 11 hodin jsme tedy vstoupili do hotelu a překvapivě na recepci seděl starý pán. I přestože jsme k němu na recepci přitáhli v 11 hodin večer, špinaví a vyrušili ho z večerního odpočinku, oslovil nás „Dobrý večer, gentlemani!“. Měl pro nás dobré zprávy, pochopil, že toužíme po tom nejlevnějším co nabízejí a obstaral nám nocleh, za což jsme byli opravdu vděční. Jediné, co pána vyděsilo. byly jeho homofobní obavy o nás dva, a tak se často vyptával, proč jsme s sebou nevzali žádná děvčata a zároveň nás několikrát prosil, abychom si dali postele od sebe. Pokoj byl krásný, postele byly naštěstí od sebe, umyli jsme se, ozvali se rodičům a zalheli.

DEN ČTVRTÝ

Další den jsme se rozloučili s pánem na recepci, a v době oběda vyrazili. Cílem dne byly opět Pustevny. Ten den panovalo úžasné počasí a my jsme spíš odpočívali, než šli, a tak jsme se na Pustevny úplně vykašlali a vychutnávali si krásy přírody. Asi hodinu jsme strávili na louce podobné té z tapety Windows a postupně došli pěšky až do Frenštátu pod Radhoštěm, kde jsme se vyspali v penzionu na náměstí. Druhý den za námi přijeli kamarádi a vše jsme oslavili v kempu na chatě.